P. František Wonka

P. František Wonka (1900-1967), děkan v Manětíně

11. května roku 1900 narodil se manželům Josefu a Viktorii Wonkovým v Úpici syn František. Rodiče měli zde v čp. 259 malý krámek (obchod zbožím smíšeným). František začal v roce 1906 choditi do školy obecné, později měšťanské, načež studoval na německém klášterním gymnáziu v Broumově od r. 1912 do r. 1920. Tento klášter byl založen r. 1322 na místě dřívějšího hradu. Benediktinský řád měl zde rozsáhlou bibliotéku, ve které František rád studoval. S výborným prospěchem dokončil staré klášterní gymnázium a odchází v r. 1920 na další studia do Říma.

Řím, který od svého založení v r. 754 před Kr. byl zdrojem kultury, umění a středem politické moci, jež objímala za Imperia Romana celé Středomoří a i střední Evropu, velmi zapůsobil na mladého studenta svými památkami, které se zde nakupily ze všech dob. 14. července 1924 měl v Trevi svoji primici, načež v r. 1925 nastupuje jako kaplan do děkanského chrámu sv. Jana Křtitele v Manětíně u Plzně, kam si jej vyžádal zdejší patron a majitel panství v Manětíně hrabě Jan Lažanský. Po třech letech kaplanování a odchodu děkana Msgre Josefa Pomrhonce je jmenován od r. 1928 děkanem v Manětíně. Zde zahloubal se při svých kněžských povinnostech do archivů: děkanského, městského i zámeckého, přičemž objasňuje historii Manětínska, se kterou se setkal v archivu vatikánském na tamních pergamenech. A tuto historii při svém kázání v kostelích na Manětínsku přibližuje zdejšímu občanstvu.

Manětínské baroko i mistři jeho, ať stavitelé, sochaři, malíři v čele s Brandlem, hudební umělci a skladatelé stali se jeho zamilovaným předmětem. Při tom vyučuje na zdejších i okolních školách, které pěšky navštěvuje, všímá si přírody, kterou miluje a rád v ní pobývá, sbírá houby a jiné lesní plodiny (i v zimě chodí do Chlumské hory) a píše svá pojednání, která uložena jsou v děkanském archivu. V roce 1958 založen Kruh přátel Manětínska, jehož byl prvním předsedou, spoluzakládá i zdejší Vlastivědné muzeum, kde rád pomáhá při instalaci aj. Sleduje i archeologický průzkum ČSAV prováděný od r. 1964 v Hrádku. V kruhu svých přátel v r. 1965 tiše oslavil 40 let své záslužné práce na Manětínsku. Jako Čech studoval německy, znal latinu, italštinu aj., stenografoval a to vše mu usnadňovalo studium v archívech. Na konci svého života píše: "Prožil jsem při této práci mnoho radosti, za níž děkuji Pánu Bohu a jakou přeji těm, kdož budou míti takového koníčka a zálibu, jako jsem měl já!"

Jeho oblíbený verš:

Bláh ten, kdo otců svých rád vzpomíná,
kdo rád o jejich činech, jejich slávě
své baví čtenáře a v tiché slasti sám
na konci té krásné řady zří,
že připojen je též!...

(Goethe 1749-1832)

29. dubna 1967 náhle umírá a na jeho poslední cestě jej doprovází celé Manětínsko na hřbitov ke sv. Barboře. Přesto, že vydatně pršelo celý den, sešlo se přes 1600 osob, z toho 42 kněží vedených pražským biskupem vdp. Dr. Františkem Tomáškem, který ocenil vřele jeho celoživotní práci.

I my děkujeme p. děkanovi za všechnu práci, kterou po 42 roků na Manětínsku rád vykonával jako vzorný kněz, historik Manětínska, dobrý člověk a zachováme mu provždy milou vzpomínku.